Nišiki-e

Nišiki-e (錦 絵) zvaný též brokátový obrázek, je typ japonského vícebarevného tisku z dřevěného štočku. Původně byla většina tisků černobílá, ručně kolorovaná přidáním jedné či dvou barev. Tisk je tvořen pomocí samostatného vyřezaného dřevěného bloku. Ty jsou vyřezány pro každou barvu zvlášť a jsou pak používány postupně.

Technická inovace umožňující tisk různými barvami tak, aby vytvořily jeden kompletní obraz, je připisována japonskému rytci Kinroku. Technika se používá především pro tisk obrázků ve stylu ukijo-e a vychází z historického japonského slohu, používaného pro ilustraci původní japonské literatury a poezie. Tento styl navazuje na styl jamato-e, nazvaný podle kraje Jamato, japonské provincie rozkládající se kolem starého hlavního města Nara (710–794). Od 9. století se tento styl dále rozvíjel v hlavním městě Heian-kjó, dnešním Kjótu. Tehdy zde sídlil císařský dvůr doby Heian (794–1185). Obřadní zvyky císařského dvora popisovala nejstarší díla japonské literatury a poezie, která byla provázena ilustracemi. Od 7. století v Japonsku existovaly také kulturní styky s Čínou. Importovaný čínský sloh se odrazil v tušové malbě zvané kara-e. Výsledkem spojení těchto dvou technik byl vznik škol ukijo-e a klasických škol.^[1] V šedesátých letech 18. století byla technika zdokonalena a propagována tiskárnou japonského výtvarníka uměleckého tisku ve stylu ukijo-e Suzuki Harunobu. V průběhu pěti let, od roku 1765 do své smrti v roce 1770, vyprodukoval tento umělec mnoho nišiki-e tisků. Tento styl a technika je také známá jako Edo-e (江 戸 絵 edo-e), odkazující na Edo, což byl název Tokia dříve, než se stalo hlavním městem. V období Meidži (明治 時代 Meiji-jidai), zvané někdy Meiji éra, která trvala od 23. října 1868 do 30. července 1912, tisky nišiki-e ilustrovaly novou módu, dovezené zboží, události, železnici a další nová témata. Noviny nišiki-e (新聞 錦 絵, Šinbun nišiki-e) byly během tohoto období u veřejnosti velmi populární. Tvůrci tisku vytvářeli nišiki-e podle témat přebíraných z novin jako Tókyó Nichinichi Šinbun a Yúbin Hóchi Šinbun.^[2] V průběhu první čínsko-japonské války (1894–1895) popularita těchto tisků vzrostla. Během devítiměsíčního období bylo vytištěno na 3 000 kusů.^[3] Zpravidla oslavovaly japonskou armádu a znevažovaly Číňany. Jasné barvy tisku, vzrušující scény a snadná pochopitelnost pro běžné obyvatele dělaly z nišiki-e dobrou alternativu k černobílým fotografiím.

• 
  Anonym, asi 1625
• 
  Hišikawa Moronobu, asi 1680
• 
  Torii Kiyonobu, asi 1710
• 
  Torii Kiyomicu, asi 1710
• 
  Anonym, škola Torii, asi 1720
• 
  Okumura Masanobu (připsáno), asi 1825
• 
  Torii Kiyošige, 1748
• 
  Torii Kiyohiro, asi 1755
• 
  Suzuki Harunobu, asi 1770
• 
  Kacukawa Shun’ei, 1795
• 
  Eišósai Čóki, asi 1795
• 
  Kitagawa Utamaro, 1804
• 
  Kacušika Hokusai, 1834/35
• 
  Utagawa Kuniyoši, 1835
• 
  Keisai Eisen, 1840
• 
  Utagawa Hirošige, asi 1840
• 
  Utagawa Yošitora, 1862
• 
  Utagawa Kunisada, 1863
• 
  Utagawa Toyonobu, 1883
• 
  Toyohara Kuničika, asi 1893

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nishiki-e na anglické Wikipedii.

• Forbes, Andrew ; Henley, David (2012). Suzuki Harunobu: 100 Beauties. Chiang Mai: Cognoscenti Books. ASIN: B00AC2NB8Y
• Munsterberg, Hugo (1957). "The Arts of Japan: An Illustrated History." Tokyo: Charles E. Tuttle Company.
• Paine, Robert Treat and Alexander Soper (1955). "The Art and Architecture of Japan." New Haven: Yale University Press.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nišiki-e na Wikimedia Commons
• Ukiyo-e Caricatures 1842–1905 Databáze katedry východoasijských studií Univerzity ve Vídni. Všechny obrázky databáze jsou nišiki-e.
• 'Parading Courtesan with Attendants', Victoria and Albert Museum

• Ukijo-e