Jan Lopatka
PhDr. Jan Lopatka | |
---|---|
Narození | 7. února 1940 Zdíkov Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava |
Úmrtí | 9. července 1993 (ve věku 53 let) Praha Česko Česko |
Místo pohřbení | Břevnovský hřbitov (50°5′7″ s. š., 14°21′4″ v. d.) |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Povolání | spisovatel, literární kritik, bohemista a redaktor |
Ocenění |
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jan Lopatka (7. února 1940 Zdíkov – 9. července 1993 Praha) byl český literární kritik, redaktor a editor. Byl signatářem Charty 77 a laureátem několik ocenění, například Ceny Revolver Revue za rok 2015.[1]
Život
Mládí a studia
Otec Jana Lopatky byl zedník, matka švadlena. Po základní škole absolvoval ve Vimperku jedenáctiletou střední školu. V letech 1958–1962 studoval dvojobor český jazyk – historie na Filosofické fakultě UK v Praze, zapisoval si také přednášky a semináře z estetiky. Titul PhDr. mu byl přiznán v roce 1964 po obhajobě rigorózní práce o rozhlasové adaptaci Vančurových literárních textů.[2]
Do roku 1969
V šedesátých letech byl zaměstnancem Českého rozhlasu Praha, proslul však zejména jako redaktor nekonformního časopisu Tvář (vycházel v letech 1964–66, 1968–69). Zde se zabýval kritikou prozaických textů, publikoval a se sympatiemi komentoval některá literární díla, často nevšední kvality – mj. Bambino di Praga Bohumila Hrabala, Cholupický den Ladislava Klímy, Sešity Jana Hanče, prózu Jakuba Demla. Zasloužil se o docenění próz Karla Poláčka a o adekvátnější porozumění Osudům dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška.
Normalizace a závěr života
Po zastavení Tváře v roce 1969 měl Lopatka, který nikdy nebyl členem KSČ a pro svůj krajně skeptický odstup od režimu se nekompromitoval ani veřejným přitakáním pražskému jaru 1968, relativně snadnou ústupovou cestu do vnitřní emigrace a společenské „šedé zóny“. Pracoval jako technik a programátor, zabýval se soukromě dílem Egona Bondyho; v první polovině sedmdesátých let nepublikoval ani v ineditních sbornících. V roce 1975 však začal spolupracovat s Václavem Havlem na vydávání samizdatové literatury a v roce 1976 podepsal Chartu 77.[3] V letech 1977–1989 proto pracoval v nekvalifikovaných profesích, např. jako umývač nádobí.
Je též znám mimo coby zakladatel a vydavatel kritického samizdatového časopisu Kritický sborník a spoluautor exilového vydání Slovníku českých spisovatelů (Toronto 1982).
Po Sametové revoluci nakrátko přišel na Filosofickou fakultu UK v Praze jako pedagog a publikoval v Literárních novinách. Zhoršující se zdravotní stav, problémy s alkoholem a těžkosti v profesním působení (v roce 1993 musel opustit redakci Literárních novin) ho přivedly k rozhodnutí dobrovolně odejít ze světa.
Rodina
Od roku 1965 byl ženatý; s manželkou Jaroslavou měl dcery Markétu (* 1966) a Veroniku (* 1968) a syna Jana (* 1975).
Dílo
Lopatkova pozice se dnes jeví jako mimořádně důsledný a nesmlouvavý boj za autenticitu literárního textu a tenduje k obhajobě netradičních, syrových, často ineditních a de facto „antiliterárních“ textů. Lopatkovy publikované statě úmyslně nerespektují tabu ani opatrné jazykové hry komunistického režimu šedesátých let. Tvrdě účtují nejen s dobovými marxistickými frázemi, ale přílišnou literární stylizaci a myšlenkovou mělkost kritizují i u tehdy vydaných a liberálním čtenářstvem nadšeně přijímaných románů Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka a Josefa Škvoreckého.
Knižní publikace
- Estetická problematika vztahu rozhlasu a prózy – I. Četba (1964)
- Předpoklady tvorby: Výběr z kritických článků a recenzí z let 1965–1969 (připraveno k vydání 1969, ale realizováno až 1978 samizdatově, další vydání 1985 – rozšířeno, 1991, 2010)
- Šifra : Předpoklady tvorby 2 – Výběr ze studií, recenzí a odborných posudků z let 1969–1983 (1983).
- Radiojournal v ko(s)mickém věku (samizdat 1984, 1994)
- Šifra lidské existence (1995)
- Posudky (2005)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Lopatka
- Jan Lopatka ve Slovníku české literatury po roce 1945
- Kdo byl kdo v našich dějinách Archivováno 12. 2. 2008 na Wayback Machine.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
Laureáti Ceny Toma Stopparda | |
---|---|
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) |