Jiří Opelík
Doc. PhDr. Jiří Opelík, CSc. | |
---|---|
Narození | 21. října 1930 (93 let) Olomouc Československo ![]() |
Povolání | spisovatel, literární kritik, editor, bibliograf, lexikograf a literární historik |
Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Palackého |
Témata | literární kritika |
Ocenění | Cena Toma Stopparda (2002) Cena Jaroslava Seiferta (2017) |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jiří Opelík (* 21. října 1930 Olomouc) je český literární kritik, historik, editor a učitel.
Biografie
Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Titul kandidát věd získal za práci: Románové dílo Václava Řezáče. V roce 1992 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého monografii Josef Čapek.[1] Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka.
Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka (Osvobozená slova) a soubor poezie Jana Skácela.
Jiří Opelík byl jedním z vůdčích oponentů Ladislava Štolla. Tento nový proud v české kritice umožnil rozvoj méně dogmatické literatury, protože díky jejich činnosti došlo k oslabení moci Ladislava Štolla.
Dílo
- Nenáviděné řemeslo, 1969
- Josef Čapek, monografie, 1980 (Melantrich), 2017 (Triáda) Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine.
- Josef Čapek, 1996 – s Jaroslavem Slavíkem
- Lehký harcovník. Antologie českého literárního eseje, 1986
- Milované řemeslo, 2000
- Holanovské nápovědy, 2004
Reference
- ↑ Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2023-03-31]. Dostupné online.
Literatura
- VOJTĚCH, Daniel (ed.): Klubko Ariadnino. Podoby filologického podnětu literární vědě - pocta Jiřímu Opelíkovi. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2014. 268 s. ISBN 978-80-7308-514-8.
Externí odkazy
Osoba Jiří Opelík ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Opelík
- Jiří Opelík ve Slovníku české literatury po roce 1945
![]() | Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
Laureáti Ceny Toma Stopparda | |
---|---|
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) |
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta | |
---|---|
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019) |